Lovec a šelma XXXIII.

Anotace: ...ještě není čas se rozejít...

Sbírka: Lovec a šelma

Stojí ochromen tím hrozným tichem,
najednou nejde mu se nadechnout,
nemůže teď zůstat v počtu lichém,
na samotu musel by si zas zvyknout.

Ta chvilka je dlouhá jako rok,
její zaštěkání slyší už,
najednou je schopný udělat krok
a je znovu odhodlaný muž.

Mezi keři se objevila,
nezraněná, jak milý pohled,
hrůzná scéna se mu vyjevila,
už viděl své samoty výhled.

Zastavila se, hlavu otočila,
směrem k místu, kde zazněla rána,
aby následoval ji, naznačila,
zavést ho tam byla odhodlána.

Prodírá se houštinou za ní,
na zemi tam past opravdu leží,
nehybné tělo prasete v ní,
v jeho očích už život neběží.

Bylo to trochu odrostlé mládě,
od rodičů svých se zatoulalo,
běželo, kolem sebe nehledě,
a to pak osudným se mu stalo.

Život už mu nikdo nevrátí,
ale možná pytlák sem přijde,
lovec cestu raději zkrátí,
v naději, že ho dříve najde.

Už jsou skoro u toho místa,
podezřelý klid je všude,
i fenka si není pachy jistá,
kdo ví, zda tam ještě bude.

Na místě zůstalo jen ohniště
a v okolí tráva uválená,
dávno vychladlé je požářiště
a všechna místa ohněm spálená.

Rozhodl, že zůstanou přes noc,
zda někdo objeví se, vyčkají,
velkou radost z toho nemá moc,
našli však úkryt, tiše čekají.

A nad krajinu snáší se noc...