Pláču dopředu

Až zavane nás vítr na smetiště hrobů,
až budeme jen kvílení či zasunutý zvuk,
až nás čas promění v černozem těch luk,
pak budem konečně v tak těsném obětí,
že ty budeš mnou a já budu ty.

Až smícháme své vzpomínky do jediné masy,
neplač pozdě, slyšíš? nad zmarem té krásy...
že tak málo mohli jsme;
pohlédnout slunci vstříc
světlu co jak svic
se zrcadlilo v jasu
...našich pohledů
slyšíš, přestan!
a neplač dopředu.

Jak daleko jsme, jak málo smíme dnes,
dotknout se duše, hulákat lásku do nebes,
tak sedíme tiše, hluše,
slova nám váznou v pohledu,
nemáš mne rád - jednoduše,
to já pláču dopředu.