Lovec a šelma XXXIV.

Anotace: ...zase ty vzpomínky na ni...

Sbírka: Lovec a šelma

Celou noc strávili v úkrytu,
pouze noční zvěř se objevila,
bylo by zbytečné dál zůstat tu,
byť ranní rosa krásu připravila.

Na větvích natažené pavučiny
kapkami rosy se ozdobily,
krása mimo mysl člověčiny,
jako nádherné diamanty byly.

Ustupující měsíční zář
se v těch zrcadlech odrážela,
dopadala na lovcovu tvář
a tam na vrásky narážela.

Snad již nehrozí nebezpečí
a past pozůstatkem je z minula,
doufá, že klid bude mít větší,
když šelma se pasti vyhnula.

Vydali se tedy cestou zpátky,
teď jinou stezku však zvolili,
po pytlácích ani památky,
snad jiné zvíře neskolili.

Tahle cesta kolem skály vede,
alespoň uvidí, co se změnilo,
příroda zde krásná být dovede,
zvláštní kouzlo z ní vždy pramenilo.

Stromy sněhem v zimě pokryté,
na slunci blýskající se vločky,
první kvítky jarem odkryté,
tam prvně spatřil oči té kočky.

Stáli tam tehdy proti sobě,
však ani jeden nezaútočil,
ty pohledy nebyly o zlobě,
to osud zvláštní příběh roztočil.

Příběh bíle zbarvené šelmy
a samotářského lovce...