Lovec a šelma XXXVIII.

Do jeskyně vchodem světlo vniká,
do koutů stín se však usadil,
slabými hlásky strach ven proniká,
celou dobu se v nich hromadil.

Jsou schoulená a bojí se sama,
slyšela rozrušený její hlas,
konečně objevila se máma,
je zpátky, tak mohou být klidná zas.

Okamžitě se k nim přitulila,
jazykem jejich srst olízala,
koťátka rázem se osmělila,
strach jako by zázrakem smazala.

Napila se mateřského mléka
a pak spokojeně usnula,
ať už je ve snu nic víc neleká,
šelma je k sobě přivinula.

Proč jen mu tak věří, ptá se sebe,
má mláďata, může je ohrozit,
vždyť jisté je jen nad hlavou nebe,
teď znovu na ně může narazit.

Myšlenky nyní honí se jí hlavou,
příště bude muset být rozvážná,
přece musí být pro ně matkou pravou,
ohrožení mohla by být vážná.

Koťátka už klidně spinkají,
jemně přitisknutá ke své mámě,
jen chlapečkovi víčka mrkají,
že by sen o malé velké šelmě?

Uklidněná zavřela oči,
aby oddala se také snění,
do dalšího dne zas vykročí,
až Měsíc svou pozici změní...