Lovec a šelma XLVII.

Byli prý tři a mířili do skal,
vnímal jako duchem nepřítomný,
od jisté doby se pytláků bál,
strach o ně tu byl a neoblomný.

Nevnímal žádný zvuk, jen hlas muže,
jako by zastavil se najednou čas.
Musí se vrátit, zůstat nemůže,
"neseď tady", řval jeho vnitřní hlas.

Zvedl se rychle s heslem "platím",
barmance omluvil se pohledem,
oči říkaly, já se zas vrátím,
teď však nesmím dát šanci těm lidem.

Přemlouvali ho, ať do rána počká,
je nebezpečné jít v noci sám,
věděl, že se svítání nedočká,
zásoby má, tak rychle sbalí krám.

Když u baru účet zaplatil,
tak podíval se do jejích očí,
v té hloubce by se rád utopil,
z té krásy se až hlava točí.

Musím odejít, o ně se bojím,
němě jeho oči říkaly,
snad naposledy zde nestojím,
jsem rád, že jsme se potkali.

Pak jemně uchopil její dlaň
a kamínek do ní položil,
měla pohled jako plachá laň,
poznala, co říct se jí snažil.

Krásným úsměvem poděkovala
a tiše popřála mu štěstí,
kamínek do dlaně uschovala,
snad příznivé budou dny příští.

Pytláci zde nemívají slitování...