Nad hrobem

Na žlutohnědém listí klesajícím líně k zemi,
již chladnou marně chce rozehřát podzimní luna,
pohublému houslistovi rozřízla tvář struna
a jeho nynější vzhled s rozkvetlou růží plete se mi.

Myslím, že spadla hvězda. Já však nemám žádné přání.
Snad jen, nechť onen umělec svůj nástroj znovu sladí
a zahraje mi krásnou tesknou píseň mého mládí;
její čarovné kvítí mě před výbuchem smíchu ochrání.

Tvé krásné bílé lilie v zdejším místě chřadnou.
Vím, že přijmout to teplo je ode mne velký hřích.
Nebo se nemýlím a vláha z tvých očí spěchá sem za mnou?

Proč nyní tvé nitro živí ten nekončící smích?
Musela jsi přec vidět stopy hniloby na mém těle,
tušit, že bez tvého objetí ztlí brzy celé.