Do žeber dloubnu Tě
vteřinou rozkoše...
Nůžkama z krajkoví
rozstříhám Tvé sny...
Do přivřených víček
zapletu duhové opratě...
A ušním lalůčkům
namíchám tichý smích...
:
Až ponesu Tě
na obláčku něhy...
Do tichého snění...
Damaškového
zahalení...
...proč nemůže být vteřina rozkoše nekonečnem , vše co je tak krásné náhle skončí a zůstávájí pouhé vzpomínky a ty nikdy nemohou nahradit tu rozkoš...Moc pěkná básenka a pravdivá Jirka
27.12.2008 16:12:00 | kavec