Vlhnou mi oči,
snad od větru.
Nejde to slepit...
myslím nás dva,
utřu je do svetru
...samota
ticho
tma.
Rukávem stírám
osamění,
které hlas lidí
nepromění.
Přecházím po mostě
nad Vltavou,
dny, co byly,
dole s labutěmi plavou.
Ztratil ses,
a nenašel tu pravou.
Oči mě pálí,
asi prach.
Stále na mne
padá
olověný strach.
Cítím se jako
vrah.
na střepy rozbitý
hřebíky pobitý
mrtvý
vztah...
nádherná, prostě kontinuálně umíš;
btw. jiljovského komentář si snad vytisknu a nalepím nad postel, tesat do kamene
24.02.2009 23:25:00 | drsnosrstej kokršpaněl
Výborná báseň... psaná rozervaným srdcem... Potichu hladím jeho kousky, pomoci nemohu... kdyby ano, víš kde jsem...
28.12.2008 20:58:00 | Levandule
Krátký rytmus, působivý. Je v tom všechno, čemu lze rozumět. A je to napsané dobře.
28.12.2008 20:27:00 | Marfuša
Člověku je hnedka líp, když se veršem svěří a počte hezké básničky od těch, kterým věří...
28.12.2008 19:37:00 | Kapka
Smutek..začíná se v krádat už i na mě..klatě :-(
Má člověk riskovat mnoho vztahů, které skočí krachem nebo neriskovat nic a tím pádem nezískat ani neztratit?
28.12.2008 19:32:00 | Chancer
melancholik: Seš úplně mimo. Dost hrozná je tak akorát literárně dokonalá prázdnota těch, co se snaží být básníky za každou cenu...
28.12.2008 18:27:00 | jiljovský
Tohle bolí až sem....je mi to líto...pokud právě něco takového teď prožíváš...
28.12.2008 18:26:00 | shakespeares
Spare, tahle báseň mi tolik připomněla. Nejsi sama věř. Je nás víc, jenom někteří si to nechtějí přiznat, bohužel.
28.12.2008 16:51:00 | Selča
U srdce mě z toho píchlo,
zavládlo mi v mysli ticho,
jen obrazy smutku se míhají.
Nezoufej a podej mi ruku,
na druhou stranu mostu Tě převedu,
tam láska, radost, štěstí
hrají prim.
28.12.2008 16:48:00 | JaniHani
je to dost hrozný. hlavně ty pokusy o šperkování rýmy jako větru/svetru strach prach - tedy z kategorie značně ojetých až pitomých. celý liter.cz se zdá být, spíše než amatérský literární server, jeden velký "můj milý deníček"
28.12.2008 15:37:00 | melancholik