Snad jen měsíc zná

Na hladině spí měsíc stařičký
za břehem stojí moje touhy
vsříc dálkám obzor se rozpouští
lidským válkám směje se hloupý

V té dálce smutně daleké
spí moje věčné tajemství
jak labuť co na řece pluje
a vítr jenž se tu prohání

Na břehu někde v rákosí
v hlubině pocit černě marný
těžko je na bojišti samoty
když uvěřils tomu co je daný

V té hlubině temně hluboké
marné je měsíc čekat
i labuť co skrývá poselství
začíná snů se lekat

Přec tiché je moje svědomí
hluboké jako osud můj
co skrývá se nikdo nedozví
ledaže labuť vrátí se v tůj