Všechny své šperky
sejmula jsem z těla,
tíží mne více, než-li kameny.
Na křídlech touhy
vzlétnout blíž bych chtěla.
On právě teď a v tuto chvíli
na věky vzdálen,
zdá se ještě více býti vzdálený.
Snad zlaté slunce, luna,
mléčná dráha,
zdá se mi býti přímo na dosah.
Vztáhnouce ruku, doteky mne pálí,
než něžná tvář mé duši tolik drahá.
Ztrácí se v dáli,
mizí v nočních tmách.
Nad všechny šperky
co jsem poztrácela,
ač vzdálen více, než-li vzdálený,
mám nyní více, než-li jsem kdy chtěla.
Slova Tvá v duši,
drahé kameny.
Je to hezké má to super hloubku takovou akorát neutápim se v tom je to pochopitelné zřetelné a pěkné děkuji.
11.02.2009 08:40:00 | mexx
ST.. slova jsou zbytečná,. mám pocit, že chápu, že to tak nějak cítím, ten závěr ;-) děkuju
02.02.2009 11:28:00 | Caracol
Ano to ostatní jsou jenom věci, spíš bych řekl důrazněji "krámy", ale mít někoho blízkého je největší štěstí...
01.02.2009 18:28:00 | zzlatý
Pěkná básenka, maloučko jiný styl, než od Tebe čtu, není to na škodu, naopak, velmi se mi to líbí.
01.02.2009 13:46:00 | NikitaNikaT.
nad vsexchny poklady..
jeden okamžik..
a potom..
zpátky ke klenotům?
nad všechny poklady..
potom si říct dík..
co na tom..
že svázáni jsme k plotům..
snad kouzlo pomohlo by
ja bych se pro nej vseho vzdal..
chtel bych byt daleko..
od tyhle divný doby..
kdy chtíč, samota a smutek..
jsou tu král..
01.02.2009 09:15:00 | Bean