Odejdi smutku

Až budu za tmavých, tichých nocí svolávat
k řeči své blízké, co dávno opustili svět
sama na sladkou flétnu budu smutně hrát
na klín si položím poslední z léta květ.

Pak rozsvítím svíce, aby mdle světlo plálo
v zajetí smrti povadne i nejkrásnější tvář
a uvěřím věčnosti, že všechno za to stálo
co v životě má člověk a nedává na oltář.

Nač plakat nad vším, co vzít se zpátky nedá
sami jsou svědci, že tělo obrátí se v prach.
Ten, kdo tajemství smrti v životě svém hledá
v mlhách pak bloudí a padne na její chladný práh.

Možná, že jen stačí na lásku pomyslet,
rozevřít svá křídla.Nežít v chmurných zdech.