Cestička z obrázků.

Maluji pro lásku,
cestičku z obrázků.
Životem povede,
cestou ji provede.

Jen aby věděla,
že jsem pro ni docela.
Ve chvílích zármutku,
bude mít pohnutku:

"Milý je daleko,
tak jak dál půjde to?
Prací je obklopen,
všude plno chtivých žen.

Chtějí ho pro sebe,
by JE dovedl do nebe.
Co já si počnu?
Brečet snad začnu."

V tom se však otočí,
obrázky roztočí.
Na každém chvíle je,
vždy plná naděje.

Vše co jsme prožili,
když zlátlo obilí,
Když vločky z nebe,
padaly vedle sebe.

Stejně jako jarní zvuky,
zrození na dosah ruky.
Či chladivé letní stíny,
v dálce vůně rozmaríny.

Teď už je mé lásce jasné,
že je žití ve dvou krásné.
Že ona je ta jediná,
na kterou já vzpomínám.

Že je důvod mých starostí,
štěstí, žití i radostí.
Nejcennější moje zlato,
vždyť jsem jí dal srdce na to.

V tu chvíli je ten tam splýn,
rozplyne se jako dým.
Zase bude slunný den,
zářit v její duši jen.

Proto žiju život dále
řeším věci nenadálé,
proto kreslím pro lásku,
naši cestičku z obrázků.