Anotace: Je to vyznání, ale ne typické, takže kdo ví, jak to zapůsobí... Asi smutně předpokládám.
Náš večírek skončil.
Jen plyšový pes
na mě zírá tvrdýma očima.
Přesně jako ty kdysi…
Už jen pár slov zbylo
a vlastně ani to ne…
Z naší… Co bylo naše?
Tlačila jsem tě tam,
kde jsem tě chtěla mít
a ty ses snažila udělat
mě někým jiným.
Náš večírek skončil
a já si uvědomila,
že láska nevyhrává
nad rozumem,
který je silnější.
Snad omluvit bych se měla
i tomu plyšovému psovi,
co před dveřmi hlídá
tu tvou ušmudlanou minulost
a možná… Dost možná…
Vyhodím poslední střípky
rozbitých zrcadel,
které roztříštil dokonalý um
odlesku vlastního já.
A i když ani těch pár slov nezbývá,
pořád mám pocit, že chci ti říkat:
Lásko.
sice plyžák, ale kolega... nic si z toho nedělej, kámo, však toho ještě nastřežíš... lidem a psům, který máme rádi odpouštíme všecko, tak to prostě věky věků je
21.04.2009 00:37:00 | drsnosrstej kokršpaněl
tak přesně tohle znám,ale já bych to tak krásně nenapsala,...až na to že mě bránu minulosti hlídá plyšový medvídek...
20.04.2009 07:11:00 | strašidýlko-střapatý
ST...a ty víš za co...celé to má hloubku...a znám zde zmíněného psa:-D
08.03.2009 10:14:00 | Lady Carmila
sakryš, proč jsem tak daleko ...
když má člověk takový smutek, je někdy lepší nebýt sám ...
27.02.2009 20:00:00 | Romana Šamanka Ladyloba