?

vzpomínám jak jsme se brodili podzimním listím
z těch chvil zapomenutých nám zbyl už jen stín
jenom sami dva ukrytí před světem pod dekou
u krbu jehož plameny neuhasnou
chytilas mě za ruku řekla nepouštěj
křehkost z jejíž krásy hvězdy oči nespouštěj
postávalas sama v kapuci smáčená děštěm
zbitá osudem zlem v něm na cestě životem
nabíd jsem ti úkryt a zahlíd stěstí ve tvých očích
i tak málo stačilo aby mohl tenhle příběh začít
vyprávělas o životě se špatným koncem
o mě oporou snad vysněným princem
byl jsem šťasný za každý tvůj úsměv
úsměv před kterým se klaní samy růže
a ted stojím sám v dešti tam kde jsem tě potkal
pokládám růži na chodník kde jsem tě poznal
těšil jsem se na každý den prožitý s tebou
sledoval jak si s tvými vlasy větry hrajou
říkal jsem ti všechno ty si všechno řekla mně
a já si uvědomil že nechci být bez tebe
už ani nevím proč jsem se tak ostýchal
možná proto že jsem nechtěl nikam pospíchat
bylo to ten večer na cestě k tvým dveřím
s pugetem růží s tím že se ti svěřím
zazvonil telefon a já si přál se vzbudit
těch pár vět ve mě doteď úzkost budí
proklínal jsem celý svět hlavně sebe
kde jsem byl a proč zrovna tebe
vzala mi tě náhoda marnivost osudu
a já ti ani nestihl říct že tě miluju