Měl jsi moc hezké oči, ale já do nich hleděla krátce.
I když byl to náš románek, nepodobal se lásce.
Miloval´s srdcem svou bývalou Lenku,
se mnou ses scházel a líbal venku.
Byla to hra, ale kdo z nás ji vlastně hrál?
Možná kdybys to tenkrát vážně bral...
Mohli jsme to zkusit spolu.
Vzepřít se životu a odolávat nástrahám a bolům.
Jenže Tvé srdce táhlo směle vpřed
a já byla jen ten obyčejný střed,
který točil se a neuměl to v počátku všechno zastavit.
Teď zase slzy z tváře stírám a pokouším se vše napravit.
Ale zase sama a posilněná o další zklamání.
Sama napříč budoucností, co otazníky nahání...
Jo, je to smutné, že se vždycky člověk musí někde, u někoho vyléčit. A je ještě smutnější, když zrovna my jsme pro někoho jen tím lékem...
20.10.2005 17:46:00 | Keilanne
Já taky přeju, ať vše se v dobré změní a po zklamání přijde zapomnění, on jen odešel, však v Tvém srdci dál bude žít, nezbývá než taky dál jít.
20.10.2005 16:43:00 | grázlík
Nikdo z nás nevidí do budoucnosti... Tak se jí neboj, bude zase líp, uvidíš! V tvých slovech je ublížení a snad i nějaké výčitky vůči sobě, nech už všechno plavat...
20.10.2005 15:09:00 | Krtica