Sedmikráska

Na louce roste sedmikráska,
je tak malá, přec veliká,
pod bílým kvítkem čeká láska...
Týká se mne, či netýká?

Pod prvním lístkem kvítku toho
skrývá se jenom překvapení.
"Ach, skrýváš lásky málo, mnoho?
A je tam vůbec? Nebo není?"

Pod druhým lísktem zlamání
má svůj příbytek, místo svoje.
Svět ukládá se ke spaní,
nefouká nikdo do hoboje.

Pod třetím lístkem temná tma
zas na mne číhá v mlhavu.
Opětovanáť láska má?
Kdy k jejím břehům doplavu?

Pod čtvrtým kvítkem není nic,
je čistý, bílý. Jako sníh.
Proč plných lístků není víc,
plných těch citů bezedných.

A proč můj rozum se tak brání
mocné, ba i přemocné lásce?
Proč srdce nemá chvilku stání?
Šeptám bezradně sedmikrásce.

A zoufalá do morku kostí,
že sedmikráska je tak němá,
volám: "Nemluvím nahlas dosti?
Má mne rád? Vážně? Nebo nemá?"

Však stále mlčí sedmikráska.
A vítr čas mi odtiká,
už musím domů. A ta láska?
Týká se mne, či netýká?