Tam v zákoutí bílého sloupoví
halená v nachové říze,
zlatavé sandálky
našlapují tiše ...
Přistup jen blíže,
ruce mé Ti kynou,
čti v duši mé jak v knize,
ověnči kadeře kopretinou ...
Tam azurem protkaná je touha
a oleandr vrhá stín,
já čekám Tě
v koberci z kopretin ...
jsi jak bohyně Něha
co stojí s náručí otevřenou
a je tou krásnou ženou..
ST
23.05.2009 22:35:00 | Mbonita
Úžasná představa, kopretiny jsou neobyčejně obyčejně krásné... Báseň také, o poetce nemluvě :-))
22.05.2009 19:05:00 | poustevník Jirka
Jituš, tohle dílečko je skvostné, opravdu moc a moc hezky napsané. Lehoučké. ST!
22.05.2009 14:40:00 | NikitaNikaT.