Splín

Anotace: Někdy je člověk dole, někdy nahoře. Smutek, beznaděj a prázdnota se těžko dají zahnat smíchem, tak snad se dají vyléčit pomocí veršíků.

Dneska se mi těžko směje,
srdce bolí čím dál víc,
je to chvíle beznaděje,
nevím to teď mám říct.

Jsem tak sama proti všemu,
co ovlivnit neumím,
myšlenky své nezaženu,
je tu smutno, prázdno, splín.

Napadají mě zas samé
deprese a beznaděj,
je to vážně takhle dané,
nebo to má jiný děj??

Jsem tak slabá, bez života,
vysátá jak květina,
proč musí mít vždycky konec,
co tak krásně začíná.

Neumím to vrátit zpátky,
zase srdce nastavit,
blíže k tomu srdci tvému,
chybí láska, něha, cit.

Ty se řídíš jen tělem svým,
já však v duši pusto mám,
co dál dělat, jak žít dále,
když se v sobě nevyznám.

Ztratilo se ze mě něco,
co jsem chtěla tobě dát,
v jiném čase, jiné době,
tys mě přestal milovat.

Jak však znovu získat zpátky,
tu tvou lásku zase mám,
vrátit se zas do pohádky,
kterou tady pohřbívám.

Je mi tu teď strašně smutno,
slzy padají na klín,
škoda, že je asi nutno,
vychutnat si ten svůj splín.

Ten co odplavuje štěstí,
dává smutku prostor jen,
jako socha na náměstí,
jako nešťastný to sen.

Jak své tělo přesvědčit mám,
že tě musí milovat,
když má duše z tebe cítí,
že tys přestal mít mě rád.

Já k fyzické lásce svoji,
potřebuji duši svou,
abych mohla zase vrátit,
naši lásku vzájemnou.

Pomůžeš mi, vyčkáš chvíli?
než se vrátí ten můj cit,
abys zase jako dříve,
mohl moji lásku mít.

Budu za čekání vděčná,
myšlenky si srovnám snad,
má láska je nekonečná,
měj i ty mě stále rád.