PROBUZENÍ

Anotace: „ Ale to ty ses přece ošidila, ty sama...byl to Tvůj osud, Tvoje rozhodnutí, a cítíš-li, že Tvá odvaha byla chybou...nemohu ji napravit, čas plyne jen dopředu a Ty ho nezastavíš...!"

Sbírka: Černá, šedá a bílá, aneb - barvy života..., Korálky života, černé, šedé a bílé...

Probuzení


Myslím na něj, a mám …
no, trochu nevhodné představy.
No, nevím jestli bych ještě...

Co když nezůstane jen...u líbání !
Je to tak dlouho...

Myslela jsem, že se ty pocity už nevrátí a tak.
A teď, ta růže...

Dívám se na tu darovanou růži,
její nádhernou souměrnost okvětních plátků,
jemnou žlutavou barvu,
přecházející směrem k okraji nejprve v růžovou,
a potom se tóny stávají temnějšími,
až nakonec pomaloučku
přechází v nachovou barvu,
zářící, jako nejkrásnější rubín.

Dokonalost stvoření,
nádhera, kterou vytvořila příroda
a vyšlechtila ruka člověka.

Člověk sám, tak nedokonalý
a zmítaný životem ze strany na stranu,
od emoce k emoci, jako bouře,
která přechází z místa na mmísto,
hnána větrem.
Živel tak nespoutaný,
jako lidská duše...

Někdy, když přemýšlím o tom, co bylo,
přeji si zmáčknout kouzelné tlačítko
s nápisem "RADA ZOUFALÝM",
které by přivolalo jakousi neviditelnou bytost,
nehmatatelnou, jen bych cítila, že je,
a že existuje.
Pocit, intuice, existující
a přece nepostižitelé něco...

Řekla bych:
„Rozhodni za mě,
protože já nemám odvahu, už ne !
Udělala jsem tolik chyb a bojím se !
Já už nechci mít rozervanou duši,
která pláče a cítí se být ošizena !
Okradena o to, na co měla,
má nárok jako každý !
Na lásku, štěstí...“


„Co jsem dostala za svou odvahu,
vzepřít se nevěrnému ?
Tomu, kdo mi ublížil !“
„Vychovávat děti sama,
vybojovat životní bitvy sama,
a za to všechno žít sama,
bez lásky... !
Moje duše se stala vyprahlou puští
a přitom se jí chce tolik pít...!“

„ Ale to ty ses přece ošidila, ty sama.
Byl to Tvůj osud,
Tvoje rozhodnutí,
a cítíš-li, že Tvá odvaha byla chybou,
nemohu ji napravit.
Čas plyne jen dopředu
a Ty ho nezastavíš...!"

"Jsou a byla to Tvá rozhodnutí,
která Tě vedla právě tou cestou,
kterou jsi kráčela a kráčíš ..!
Jsem jen pozorovatel na Tvé cestě,
ale Ty, jenom Ty určuješ směr !“


„Kdo.. kdo je to ?
Kdo to se mnou mluví,
nikoho nevidím...!“

„Jsem uvnitř Tebe,
jsem Tvou součástí !
Nevidíš mne,
nemůžeš si na mě sáhnout,
ale slyšíš mě..
Neboj se mě."

„Tak mi vysvětli, ty chytré,
přechytralé nic,
proč jsme byli my lidé
uplácáni tak hloupě,
nedokonale ?"

"Přijdeme-li o možnost milovat,
příjímat nebo dávat lásku,
stanou se z nás přízraky,
neužitečné prázdné schránky
a bolí to, moc to bolí !“

„Ty, ty necítíš nic,
nejsi člověk !
Jsi jen nicota !
A ještě k tomu mi nechceš říct,
co dál ! A víš proč ?
Protože necítíš to co já ...!"


"Proč bych tě vlastně měla poslouchat,
a proč jsi vlastně tady ?
Já... já tě nechtěla zhmotnit...!
Ty, kdo vlastně doopravdy jsi ?"


„Já, kdo jsem já ? Ty nevíš ?
Proč se tolik zlobíš.
Nemohu Ti přičarovat
a vrátit zpět všechno,
o cos byla ošizena !"

O rozkoše, které přináší láska, milování...
Ten pocit odeznívajícího milostného spojení,
teplo, jež proudí v žilách právě uspokojené ženy,
do každého koutku jejího těla,
divoký tepot srdce.
Pocit neskonalé oddanosti k tomu,
kdo jí dal tolik rozkoše,
naprostou odevzdanost,
jakoby vpíjení se do těla druhého,
sílu a energii, tak hmatatelnou,
že málem tryská ze všech pórů těla,
jako malý výbuch...exploze !“

„Ty pořád nevíš …?
Volalas mne, toužíš po mě...
Tolik let ses mne bála vzbudit
a já spala tak tvrdě !
Jen občas jsem slyšela Tvou plačící duši,
vyprahlou, volající po mě !


Bolavou křivdami,
co se Ti staly, tolik plakala !
Chtěla jsem se vzbudit, ale nechtěla si to...
A teď tu jsem,
jen mě nesmíš nechat usnout, už ne !"

"Nemůžeš už beze mne žít,
protože nikdo beze mne nemůže žít !
Je to, jako bys měla stále žízeň,
a pramen chladivé,
čisté vody byl nadosah,
a přece za neprostupnou,
skleněnou clonou.“

„Proč mě nechceš nechat žít !
Už nemohu být déle pohřbena v nicotě !
Chci mít jméno, které mi patří...
pojmenuj mě !"

"Přece si dnes znovu cítila to,
co před tak dlouhou, dlouhou dobou !"


"Podívej na tu růži !
Je krásná, něžná, jako cit,
díky kterému Ti ji někdo daroval.
A i kdyby jen na krátko...probudil Tě !
A tím probudil i mě !"

"Nesmíš se už bát zrady,
že o mne zase přijdeš,
a že mne zase dlouho neuslyšíš.
O tom je přece život !
Vždyť už to znáš,
právě Ty to znáš...
Risk, ztrátu, bolest a teď,
znovunalezení...mne !
A když to všechno znovu nezkusíš,
nic nezískáš !"

„Tak už víš, kdo jsem ?
Vzpomínáš si na moje jméno ?
Pomohu Ti !
Říkají mi láska, hlupáčku..."