Chrám

Má lásko, deštěm ztmavnul chrám,

zatéká nám do něj voda

a dveře jsou dokořán.

Nad oltářem visel obraz,

teď už zbyl tu jenom rám.

Klečím tu sám!


Z té velké záplavy něžností

zbyla jenom hořká pachuť

velmi krátké věčnosti.

Stále živé naděje,

stále živé možnosti.

Ach, co teď s tím?


Náš oheň zmizel Bůhví kam,

přesto svíce dál se snaží

osvítit ten prázdný rám.

Těžká mysl, pusté srdce

k tomu opuštěný chrám.

Co dělat mám?


Dál snad jen hrát na varhany,

pro to ztrouchnivělé dřevo

všudypřítomné vrány.

Krysy dávno vzaly roha,

nebuď, prosím, jedna z mnoha.

Nenič náš chrám!