Lovec a mláďata XX.

Jedno odpoledne lovec zabalil kůže,
z ulovených zvířat, pěkně vydělané,
až přijede do města, prodat je může,
některé druhy měl přímo objednané.

Pak sedl si a začal seznam věcí psát,
každá položka má svůj přesný význam,
"ty malé kožky půjdou tak za padesát,
i když budou se snažit smlouvat, vždyť je znám".

Když večer uléhal, venku byl značný chlad,
paní zima bere podzim nějak útokem,
snad těch pár dní nebudou mít koťata hlad,
včera vrátil se s pěkně velkým úlovkem.

Stále na kavalci se převaloval,
vtíravý strach o mláďata nedal mu klid,
třeba Ouško odejde, si představoval,
uvědomoval si, že čas nejde zpomalit.

Jsou to nádherná divoká zvířata,
v jejichž šedomodrých očích lze hrdost číst,
však jsou to stále ještě mláďata
a kolem je spousta nebezpečných míst.

Připadají mu pořád ještě zranitelná,
vždyť mají jen přípravu fenky a člověka,
škola vlastní mámy je nezaměnitelná,
tuhle pravdu nic nezmění, je odvěká.

Uprostřed noci vstal, aby si sklenku nalil,
bez příchodu spánku dal se do něj chlad,
s divným pocitem obav stále zápolil,
na jednu stranu už byl by zpátky rád.

Oknem se na temně noční nebe díval,
letošní zima, zdá se, bude krušná,
vítr ten velký strom nedaleko rozkýval,
naštěstí jeho koruna je dost pružná.

Konečně lovce přepadl spánek
a jeho mysl do svého světa vzal,
v něm tváře ovíval mu svěží vánek
a všechny starosti na pár hodin vymazal...