Lovec a mláďata XXI.

Prvně probral se lovec před rozedněním,
ze spaní vytrhl ho o šelmě sen,
zpátky za ní chtěl se vrátit sněním,
probuzením připadal si podveden.

Ve snu jarem vonící vánek vál
a šelma odpočívala na skále,
větřík si s její srstí jemně hrál,
o jeho přítomnosti věděla stále.

S bělavou srstí ozdobenou skvrnami,
které dokreslovaly rysy její krásy,
pozorovala svět mezi skalami,
ukázková zástupkyně své rasy.

Dlouhý huňatý ocas podél těla
při chůzi doplňoval ladný pohyb,
svou krásou mu šarm barmanky připomněla,
o jejím místě v srdci není pochyb.

Šelma vypadala mírumilovně,
její tělo však bylo samý pevný sval,
za svou svobodu se bila usilovně,
v očích jasný výraz ´nikdo tě nezval´.

Když prvně pušku na ní zacílil,
netušil, jak moc mu život změní,
měl pocit, že duševně se pomýlil,
když ucítil uvnitř to zvláštní chvění.

Tehdy spustil hlaveň pušky k zemi
a jen do toho výrazu očí se díval,
stáli tam uprostřed světa náhle sami,
pohled jejích očí kouzlo ukrýval.

Z pušky nevyšla ani jedna rána
a ona neměla v úmyslu útočit,
zvláštní dohoda byla podepsána,
na sobě blízkou cestu mohli vykročit.

V tom krásném pocitu přišlo probuzení
a on uvědomil si realitu,
že smrt tehdy nevnímala jeho modlení,
když odváděla ji k sobě do úkrytu.

Chtěl vrátit se zpět do toho spánku
a cítit pohled těch šedomodrých očí,
vnímat zas teplo jarního vánku
a opačný pohyb, jak se země točí...