Podzim

Jsi jako žilky na barevném listí,
Zásoba života, krásy a nevinnosti.

Jsi jako větev, jež kmen ji pevně jistí,
Jeho nahota, řasy a cejch bezbrannosti.

Jsi jako kořeny, jež snadno udrží naději,
Jako koruna v nebi šustící v tichosti.

Jsi jako sad jabloní v dlouhé aleji,
Jsi jako dospělý s dětskou udatností.


A já jako podzim, co listí ničí,
Aby vykvetla znovu za pár roků.

Jsem jako pila, když větve křičí,
Jsem jako děvka bez rozkroku.

Jsem jako bezcitný žal,
Co sebral kořenům vláhu.

Zvíře, tu mízu já sál,
Jsem jako hřbitov sebevrahů.



Za úplňku padlý strom na kopci leží,
Větve v půli a bez listí.

Vítr jak splašené koně bez otěží,
Jak spánek dravce bez kořisti.

V tu chvíli mladá žena, mladý muž,
Oba čistí, ale barvou led.

Pod nimi strom a pod ním nůž.
Tak jako on a listí, spolu naposled.