Divadlu

Až budu sedět na jevišti,
nechte mě, prosím, samotnou.
A dřív, než přijdou věci příští,
ty minulé ať odejdou.

Až sbohem řeknu Romeovi,
až rozloučím se s Julií,
až úctu svou vzdám Homérovi,
s Dionýsem se opiji.

Až znavenému Thespidovi
pomohu s károu zlámanou,
až políbím rty Othellovi,
až tančit budu s Taťjánou,

pak Oněgin, má dávná láska,
pustí do srdce mi jed
a Hráčům na rtech ztuhne sázka
a všechna vášeň zmrzne v led.

A ztichnou z jevišť všechna slova,
i Orfeus zmlkne, zaražen.
Pusťte mě! Prosím zas a znova.
Pusťte, než přijde nový den.

Pak všechny mé lásky, city, touhy
zůstanou stát v svém úžasu
a DeGrieux, ten sen můj pouhý,
tisíckrát umře pro krásu.

Skláním se před tebou, divadlo masek,
skláním se a děkuji.
Jen ty jsi největší z mých lásek.
Jen tebe, drahé, miluji.