Rozcestí

Co mohl jsi jen, tos mi dal,
co ne vzala jsem si stejně.
Dnes je čas, abys mi zamával
a setřásl ze sebe to odporné břímě.

…Teď to víš…

Ať dům, či les, či poupě růže
ve všem viděli jsme sebe,
aniž bychom tušili, jak krásné být může
ruku v ruce osahat si nebe.

…Dnes to víme…

Však čas i city i náš sen
jdou dál, nečekají, vyvíjí se…
Kéž Bůh pomíjivosti byl by zatracen,
minulost, přítomnost i budoucnost sloučily se.

…Kdo ví…

Dnes je ale konec. Není třeba více slov.
Došli jsme k rozcestí, však smrt to není,
nekopej sobě ani mé ubohosti rov
a z toho co bylo, zkus vzít si poučení…