Příliš pomalu

Jsi to ty,
která rveš mi srdce rezavým hákem
a k mé lítosti,
příliš pomalu!
Lásko...

Nejsem vězněm takové tmy,
abych neviděla světlo,
kdysi pronikající přes části svlečených oděvů,
skrze prameny Tvých vlasů,
jež sis kvůli nedostatku času,
nestihla sepnout.

Kde se ztrácí stín, začíná život,
za kterým šplhám po korálcích Tvého náhrdelníku,
složeného ze všech barev světa.
Z té záře se mi přitížilo,
smutná je závrať, jež bude trvat už dvě léta.

Protože světlo dnes září přímo,
Tvé vlasy už mu v cestě nestojí...