Předjařím kolem vílích luk

...když přeskakuješ rýhu v úvoze
vztáhneš ke mně dlaň
zazní rozložené akordy křídel
než sklouznou po linkách řas až do zřítelnic
po písmenkách překládají
tichou něhu z not srdce
po tisíc a prvním doteku
prsty dychtivě opět vyjdou si vstříc
na březnovém výletě
ztálým sněhem první hlína dýchá
pročítáme se příběhem
jež v pohledech náhle zrodil se
před okamžikem
ze včerejška nedospalým
zemdleným až zaklání hlavu vzhůru
krásným až mrazí
kdy sněženky předjařím splývají v tmu
dny se vysvlékají a čas je obléká

jsi tu a já tady
blížeji než lze si umět představit
ani vteřina se mezi nás nevejde
a roky nás nerozdělí

rokliny nepochopení jakoby
proud prostředností ještě nevryl
do náplavek ze sypkých slov
když přeskakuji rýhu mezi námi
vztáhneš ke mně dlaně
cesty jakoby se nestáčely z výletišt
do bludných hvozdných tich
jakoby nebyly na obloze vševidoucí hvězdy
jimž nepatříme zde na zemi
jakoby žal rozloučení nebyl žalem
nýbrž nadějí
po tisíc a prvním setkání
když vyjdeme sobě dychtivě vstříc...