Omluva

Já v srdci velkou bolest měl
a kolem sebe kopal,
snad proto,že jsem osaměl,
jsem hloupé činy konal...
A ublížil jsem nejvíce,
té,kterou miluji
a říkám Ti to ze srdce,
že toho lituji.
Vím pouhá slova jsou jak prach,
vítr je odvane,
to nemluvil já,ale strach
a stíny zmámené.
mám zlost, ale na mě jen,
ta Tobě nenáleží,
vše komplikuji, každý den
je nedobytnou věží...
Někdy nechcem ublížit
a přeci ublížíme,
ne, to se nechci vymluvit,
snad oba dobře víme
jaká je naše láska,
to srdci náleží k posouzení,
poslouchej jak ve mně praská,
ten cit není k uhašení.
Miluji tě, odpusť tomu, kdo dnes,
namísto květů donesl bolest,
vydal se pro ně do hloubi lesa
a setřepal jen jehličí,
co bodá, rány rozkřičí,
tam,kde měla být rosa,
zanechal slzy,
kde radost,tam žal
a teď ho to mrzí
a poskládal
omluvu do této básně,
plný své hany a bázně,
jsem ten,
kdo čeká pod oknem,
odhalil se a pod štítem Tvých řas
o odpuštění prosí bez příkras
a tiše šeptá do noci
ústy jako proroci
své miluji Tě...