.
Až nadejdou naše společná rána,
v náruči, Tobě jen odevzdaná,
jak vánek, jenž ševelil v rákosí,
tichý můj hlas šeptem odprosí
času běh, za jeho pomalost,
kdy smutek, ten nevítaný host
vteřiny proměnil v hodiny
a oči, slzami hořkými
hleděly k obzorům zítřejším.
Nyní však času běh konejším.
Vždyť zdá se mi, že pouze na pár chvil
dlaně Tvé něžné mi zůstavil,
že dotek Tvůj cítím jen okamžik ..
.. i za ten však patří Ti můj dík ..
.
Ach jo, ten čas... Když je něco pěkného, utíká jak o závod, když něco bolí, málem leze pozpátku. ST :-))
31.03.2010 06:07:00 | poustevník Jirka