Sonet - VII.

Už práskni, vozko, do všech koní světa,
vždyť život není nic než pouhý sen,
a kolik růží kdesi v bahně vzkvétá,
a kdo se dere vzhůru zocelen?
A proč se bídou plní městské stoky,
a kdekdo píše, že je lásky dost,
a nelaskavost trvá celé roky,
a poctivec - ten dusí v sobě zlost.
Tak sedám na svůj kočár k cestě dolů,
jsem smutný, nač bych vlastně ještě žil?
Zde zapustil jsem asi sedm stvolů
a jenom jeden - poslední mi zbyl.

Až z něj vzroste žena mého času,
zvěčním verši celou její krásu.