Samota....

Silueta statného muže stojícího ve stínu,
co pohledem zasněným,očima mžourá do dálky.
A vzpomíná na svou první lásku a na války,
jenž duši mu trhali na kusy.

Vzpomínky jeho vyplouvající na povrch,
a vtom se jeho oči zalily slzami.
Vzpomíná na jeji jméno to jméno které,
mu už celé věky nedává spát.

Vtom mu její jméno vyplouvá z bludiště
jeho tajemné mysli,to její jméno zní mu
v uších stále a stále se vracející nekončíčí ozvěnou
a jeho rty nevědomky vyslovuji stale znova a znova
to jedno jediné jméno.....

A vtom se statný muž rozplakal a kouknul se na nebe a tiše říká si pro sebe že vživotě miloval jen tebe
v dáli se zablesklo a zazněl hrom a vtom kněmu krajinou pluje mlžný oblak planinou.

A ztoho oblaku se vynořila silueta jeho milé co její běloskvoucí ruce k němu vstahuje a její rty šeptající do tmy jen pojd pojd ke mě.
A vtom statný muž padá mrtev k zemi,a jako oblaček páry jde za svou milou která si proněj prišla aby ho sebou odvedla pryč....