Pohádková

Sedla si víla na houpačku z větví,
znavená usnula po nočním reji,
ptáci se k její hlavě tiše slétli,
do spánku milostnou písničku pějí.

Vstupuje do snů mládenec milý,
krásný a urostlý, oči jak med,
hlasem jak samet, v dlani květ bílý,
chtěl bych tě, lásko má, políbit hned.

Já nejsem skutečná, máš smůlu hochu,
v mém těle neproudí člověčí cit,
jsem víla z pohádky, zdáš se mi trochu.
až se zas probudím, musíš hned jít.

Nevzdal se mládenec, o lásku prosil,
s Královnou víl se do bitvy dal,
všechny své soupeře silou svou zkosil,
raději zemřít, než by to vzdal.

Byla mu souzena, osud tak chtěl,
mládenec nevzdal se pohádkové víly,
do světa lidí odvést ji směl,
splněný sen si v život proměnili…