Na každé struně pěl jsem krásu tvoji...

Na každé struně pěl jsem krásu tvoji,
jak poutník ztracený, co svíjí se a bojí
a hudba jedinou je jeho nadějí.
Přesto však chtěl by zemřít raději.

Na každé struně hrál jsem, zpíval slova,
co s každým dnem jsou zas a znovu nová,
přesto však předvěká jak celý tento svět.
Kde bral jsem je? Oh, radši nevědět.

Ta hudba brala dech, ba život brala!
V té hudbě mé tvá duše vroucně plála,
jak snad to nejstrašnější, co nás pojí.

Tvé vlasy, proudy tekutého zlata
chtějí mě jako kdys k dotykům, k lásce zlákat.
Každý jak struna zvoní krásou tvojí.