..meteoritová..

Letěla jsem atmosférou
v tom hustoplynném poli
a zářila jsem velkou měrou
svou jasnou magnitudou

Mé jméno bylo Bolid…

A mířila jsem k místu jednomu
kde z vyvrácených kořenů prosvitla tvář mechu
bych promísila s ní svou líc
bělostně žlutorudou
z odkazu mého spěchu
a vnořila se k hloubce do stromů
a k zemi ještě víc…

Sníh roztál okamžitě všude po okolí
A vítr, co si klábosil, jen rozvířil se všady
Vtáhl vzduch plný prachu do svých velkých plic
a kmeny opřely se do svých četných křivoholí
a hlíny chřtán zas rozevřel se hlady…

On z nebes koukal na tu scenérii
/ spíš na tu spoušť, co dokázala jedna Siderita /

Vyndal své nohy z oblohy;

• aby moh´ dolů přijít
• aby si prostor odhrnul
• abych mě objevil a postavil si na nohy
• aby mě mohl vítat

Prý struktury mé podmanivost žádnou nezakryjí

A zíral na mé šupinaté tělo
Na přiléhavý háv
a na vlnění, které dokola se rozprostřelo
v impaktním kráteru
I na zářivost vláken šraf
Na křehkost večerů…

A když se opět střetly naše pohledy
vydechl jen; „já už Tě dávno hledal všude snad…“

A energie má i jeho sloučila se do vševědy
do sítě plné jisker, co uměly by vzplát

A my se vydali směr mimo logiku až za poznáním
ke světům do zahrad

…a za touhou svých oboustranných přání…