V nádražní hospodě

V nádražní hospodě
dal jsem si sedm piv,
abych zapomněl na tvoje vlasy,
v hospodě útulně zaplivané,
s podlahou, které zpívá při každém kroku hostinského,
jenž půllitrům prodává odpustky
a pak je plní zapomněním,
a roznáší je chlapům, aby v obláčcích pěny
mohli zchladit svoje nosy,
rozpálené celodenním přídělem žízně,
a mohli zapomenout,
že stará si právě od sousedky
půjčuje váleček na nudle, snad na znamení lásky,
že Sparta (Slávka, Bohemka…) zase prohrála,
že kytky už nevoní tak jako dřív,
že i to pivo, v němž chladí svůj nos,
je už napsané někde na futru,
protože těch pár stovek,
kvůli kterým musí každé ráno vstávat
(a ani to zítřejší nebude výjimkou),
dostanou až příští týden.

Namočil jsem svůj rozpálený nos
do osmého piva a zapomněl jsem,
že lidé žijí také úplně jinak
a že mám někdy strach, že bych jim mohl závidět.
Pak jsem zaplatil, protože člověk nemůže
celý život utíkat bez placení,
dopil jsem, a na dně půllitru jsem uviděl
tvoje vlasy.