Až se mne řeka zeptá

Až se mne řeka bude z jara ptát,
zda chci jít s tebou po nábřeží,
řeknu jí – ano! Nesmím se bát.
Pravda je v tom, kdo věří.

Až slunce se dotkne paprsky svými
a tvůj krok přidá se k mému,
v poupátcích pod sněhem stulenými,
rozpustí strach, rozpustí trému.

A budu to já! Budu ta žena,
ve vzpomínkách tvých stokrát milována,
opuštěná i tisíckrát zatracená,
v životě a lásce tolik sama.

Neboj se vložit do lásky své,
srdce, jež uchopím v ruce
a z víry ztichlé, nevyřčené,
naděje v rytmu života tluče.

Chci být jen tebou něžně milována.
nic víc – a nikdy víc už sama.