DAP

Anotace: pokračování snahy o nalezení síly volného verše...

Možná,
že tenkrát mělo sněžit.
Z nebe měly padat
pletence
syntetického štěstí.
To aby iluze byla dokonalá.

Tenkrát
mělo sněžit.
Nebo hřmít
temným a vášnivým
barytonem bouří
lepkavých
letních večerů
na konci hospodářského roku.

Tenkrát se počasí
vůbec nemuselo snažit.
Měl jenom foukat
erudovaný vítr
vzdělaný v oboru
vyhánění zažloutlého listí
ze štěrkem zanesených
asfaltových cest.

Tenkrát měl ještě dlouhé vlasy.
Sklopenou hlavu plnou
myšlenek i dětských snů.
A uvnitř oblé páteře
bezostyšně proudila
dojemná pokora a
stud.

Ve zpocených rukou
ohmatanou knihu
a do promlčeného ticha
mezi údery
puklého srdce kostelního zvonu
mi vyznával všechny
své nenásilné hříchy.

„Kateřino, víš,
ony existují věci,
které zatím nemáš
šanci pochopit.“

A z jeho hlasu zněly
zašlé stopy nočních schůzek
se samotou a nikotinem.
Potom mi ukazoval
Jupiter na obloze.
A možná, že to ani nebyl
ten samý člověk.
Co na tom vůbec záleží?

Kdy už budeme dost velcí na to,
abychom přestali čekat na zázraky,
které se nejspíš opozdily
ve stínu opuštěných
nádražních luceren.

Tenkrát
mělo sněžit.
Až se mě příště dotěrně zeptá,
zda jsem ho někdy měla ráda,
budu mu schopná zodpovědně říci,
že vlastně ani ne.
Poté si spolu v hlubokém zármutku
budeme konečně naplno vychutnávat
volné minuty dávno pohřbené
lásky,
na které se jaksi nedostalo
v minulém účetním období.