Dědičný hřích

Dědičný hřích

Milovat
bych se s tebou chtěl
uprostřed louky plné pampelišek
hned po ránu
ještě když čerstvou rosou voní
kýč
hodný pokleslého románu
jenomže obraz ten
dokolečka se mojí hlavou honí
a touha
ta přece neumí ctít realitu

tak toužím

uzřít tě
nahou
vznášet se po pažitu
do cípu jitřní mlhy lehoučce zahalenou
zvenčí
prokřehlou chadem
a uvnitř
představami
do běla rozpálenou
toužící
možná i studem maličko roztřesenou
zatímco
slunce schované ještě za obzorem
zvědavě nahlíží přes okraj
se zatajeným dechem pozorujíc
jak kolem Adama a Evy
pomalu narůstá to zvláštní chvění
těla se proplétají
dech zrychluje a výraz tváří mění
až výkřik ranním tichem
prořízne celý kraj
dlouhý a něžný
jak teskný tón
posledním výdechem
zahraný

na šalmaj