Vyhaslost

Žár ve mě vyhasl,
zůstala lidská schránka,
z duše otevřená branka,
tlukot srdce pohasl.

Cynismus a netečnost
zůstávají pro mě přáteli,
k těm, kdo na vše láteří,
mám slovo: zbytečnost.

Vše, co mohlo, odešlo,
pronesená slova bodají,
neslyším ty, co volají,
Slunce už za hory zašlo.

Ráno vracejí se myšlenky,
na vody plnou vanu,
přidám si mořskou pěnu,
a ostrý nůž bez střenky.

Jeden, dva pohyby,
čas nechat plynout,
chomáčky vody vinout,
už mi nic nechybí.

Pak přijde večer zvrácený,
ruku mou vezmeš do dlaní,
tiskneš ji bez vyzvání,
a já jsem znovu ztracený.