Pláž

Bláznivé štěstí
má tvoje jméno,
propadá se do ticha
osamělých hodin.
Dopíjím poslední skleničku,
zamilovaný do své lásky
k tobě,
anebo do přeludu,
slyším tvůj hlas
a snažím se ho chytit do dlaně.
Marně.
Je prázdná,
neuvízl v ní ani maličký mol,
ten nehezký motýlek
hodující na zašlé kráse
svatebních šatů,
které si už nikdo neoblékne.
Po ciferníku hodin
se prohánějí ručičky,
dvě rozpustilé děti
na pláži
odměřují vteřiny našeho života,
kterými tak nehorázně plýtváme.
Mám strach,
že jsem jich už promrhal příliš mnoho
a přitom nelze udělat
ani jeden maličký krok
zpátky.
A tak můžu jen závidět
těm dětem na pláži
mládí,
lásky,
které je čekají
a o kterých zatím ještě nemají ani potuchy.
Drží se za ruce
a v písku zůstává jejich stopa,
jen chvíli
než ji čas v podobě vln
navždy smyje
stejně jako smývá i všechny bolesti.
Ta moje má tvé jméno,
dokud se přes ni nepřevalí vlny
času
a nenahradí ji jinou
bolestí.