Slunečnice

Připomínám si krásu Tvou,
z vybledlé pohlednice,
chtěl bych znovu naleznout,
Tvé rozesmáte líce.

Jsem Tvoje slunečnice,
co otáčí se za Tebou,
rozpálený jako svíce
co nepřestává žhnout.

Úsměv, který odzbrojuje
a přitom něžně hladí,
jazyk, který do mě vpluje
a nádherně mě svádí.

Miluji každý okamžik,
kdy ukazuješ přízeň svou,
je to vždycky jenom mžik
ale s touhou neměnnou.

Nemohoucnost, dotek smutku,
vidím Tě jen málokdy,
je mi špatně od žaludku,
po Tobě jsem posedlý.

Lásko moje, cite můj,
miluji Tě čím dál víc,
chtěl bych býti navždy Tvůj,
v té krajině slunečnic.