Namaluji nahotinu Tvé duše na okno

Zmuchlám Tě potisíceré
a skonáš mi v plastovém koši

jako jednu ze vzpomínek na
kolejní lásky,
nepodařený portrét,
co člověk kreslí ve dvě ráno,
když hned
ho jen tak nic nenapadne
a zdánlivě logické
již ztrácí svůj neohebný smysl

Zmuchlám Tě, sněhová vločko z Guatemaly,
nic není magičtější,
než "kdybysme" spolu tenkrát spali
Zmuchlám Tě, aby nebylo vidět,
co malíř pokazil
a poéta
urychlil v tom koši: vše, co jen uvnitř
rozkvétá
- unitř mě,
když jen letmo mám to štěstí
zas Tě nahmatat v benevolentních vzpomínkách
při chůzi po náměstí,
kde holubi na střechách skloubí lásku
do mandaly,

vždyť to zas tak nespěchá,
můžu tu strávit
každou minutu
rozjímáním
o Tobě

Každou vteřinu nekompromisního života
"A za chvíli mi pojede určitě tramvaj,
kterou nestihnu,
pač myslím na blbosti"
Díky mami, není třeba...
"A taky se musím učit, aby ze mě něco bylo"-
Tati, nemusíš hned zachraňovat situaci
-něco stejně tak neohebně logického,
jako jsi byl vždycky,že?

Málokdo z vás přísedících
u mé seminární práce o alternativní medicíně
mezi řádky (Hay, Louise; Miluj svůj život; 19xx)
kdy pochopí,
že lidské srdce
nelze jen tak vysypat

do meziprostoru
vrakoviště
MYŠLENEK