Podzimní růže

Ty,co máš vlasy podzimu,
do kterých jen vítr smí proudit,
a proplétající se mezi vůněmi jejich,
provokuje moje vášně,

a tančící s nimi prostorem,
svírá mi hrdlo touhou,

...Umět tak popsat tu chvíli,
které ty jsi nevšímáš...

A k bohu,co stvořil tvé rty,
budu se modlívat každým večerem,
jako vykoupení za krásu,
co spatřit mi nechal,

a klečící pokorně na kolenou,
budu prosit o odpuštění,
za myšlenky plné smilstva,
při pomyšlení na ně.

...co ukradla mi jedna růže,
zhmotněná do tvých rtů...

Ta bodavá ,však nádherná,
nutí mě je ve snech líbat,
nechat je lesknout se,
nechat je něžně pootevřené.

A ty pozorující mne oči,
co na moment zastavili čas,
a duši mou odpoutali od těla,
mě jednou provždy spálili,

Ti vrazi obyčejných dnů,
co rozplakali krásu detailem,
ti, co mě budívají každou noc,
a pronásledují jak štvance...