Kouzelník a Večernice

Anotace: ... Láska je jedno velké kouzlo, ale který z Kouzelníků ji vymyslel?........

Do ticha se vkrádá,
kdo ve tmě nesměle si tančí.
Krásy noci střádá,
tmavou růži s sebou vláčí.

Plouží si tu potichu,
sotva se kroky dotýkají země.
S pohledem plným ostychu,
přichází nesměle ke mně.

V dlani krčí se mu amulet,
v hlavě už jen pár kouzel.
Lásku vykouzlit na miliony let,
bezmocně dál zkoušel.

Na krku škapulíř,
v němž sladce voní touha.
Kolena mu klesla níž,
když uběhla půle noci dlouhá.

Kniha těžká plna tajů,
sklouzla mu do klína.
Odešel do snových krajů,
kouzelnický hrdina.

Vyčarovat lásku chtěl,
všem ji do dlaní dát.
Však zapomněl,
že může být láska blíž, než se dá zdát.

Hvězdy jej hlídaly,
před chladem rána.
Do snů lehce šeptaly,
že cesta za láskou, je snadná.

Se spěchem zas přišel večer,
mladík zkouší zase lásku čarovat.
Vymýšlel už tolik neděl,
začal runy v písku malovat.

Potom se setmělo,
první hvězda vyšla.
Ne, spát se mu dnes ještě nechtělo,
co kdyby ta láska zrovna dnes přišla?

Věděl, že na něho shora hledí,
šlo z ní tolik záře.
Na polštáři z mlhy sedí,
lesknou se jí tváře.

Dlouhá světelná vlečka,
táhne se nočním nebem.
Je to královna všech kouzel, kněžka,
co bdí nad světem.

Srdce se rozbušilo,
znaky run se smazaly.
V mžiku tady tiše bylo,
vločky sněhu padaly.

Sestoupila za ním dolů,
na prsou bílých růží kytice.
Odešli pak navždy spolu,
Kouzelník a Večernice.

Na co bylo zaříkání,
mocných bylin sběr.
Před svícemi poklekání,
z nebe dostal, to co chtěl…