Naposled

Těšila jsem se na Tebe, na Tvé políbení,
byly to těžké dva týdny, napospas chybění
a když jsem přišla…
Stál jsi tam jak socha…jak zamrzlý led,
v tu chvíli mi došlo…že vidím Tě naposled…

Úplně naposled v životě mém,
už nejsou Tvé krásné zelené oči,
je v nich jen černo, černo, zloba a zášť,
už není Tvé srdce vřelé otevřené,
asi žije v brnění kamenném
a nosí neprůstřelný plášť…

Tvá duše neumí milovat a je ze síry,
Tvá slova jsou studená jak země sněhem pokrytá,
Tvé chladné rty zničily mé poslední víry,
jsi nic než jen falešný bezcita!

Stejně rychle jak jsi přišel tak ses i vypařil,
ukradl jsi mě a naděje všechny zmařil,
jsi pro mě jen ta obrovská lavina
do dneška se tvářící…jako nevinná…

Stále mi to nedochází a miluji Tě tuze,
neumím ze dne na den v sobě obrátit svět,
říkat si: jsi pro mě nula, nikdo, ztracená iluze,
kterou včera viděla jsem naposled…

Kéž bych Tě už zítra začala nenávidět…