Těším se až odepluješ

Země se zase točí na druhou stranu,
utekli mi všichni spříznění a přátelé,
čas hojí a vzpomínka trhá ránu
a já už se zas směju jen uměle…

Mé tváře mráz venku tiše svačí,
kde vítr staví si svou netenkou hrazdu,
nechápavá tíha mne stále dosti tlačí
a touhy se už třikrát pokusily o sebevraždu...

Chodívám prázdnem, v zaprášených ulicích,
kde faleš předvádějí převlečené gejši,
své slzy zasypávám sladkou skořicí,
ale ta sůl je vždy silnější…

Myšlenky sbírají své shnilé nedopalky,
můj život páchne po cigaretách vyhořelých,
(a to nekouřím)
snad rozdělil nás prostor, nedotek, ty dálky,
třeba jen neznáme tu lásku v rukou dospělých…

Občas mé srdce bloudí na vlnách oceánu,
cítím tu mocnou sílu co mě mění,
čekám na štěstí ve střepech porcelánu
a rozpouštím se…při jeho naplnění…

Noc je ještě mladá a hvězdy nám spí v klíně,
otvírám tvou loď nebeskou, kráčím k víku,
nejprve odhazuješ mé svršky do předsíně
a pak si…
Zase ses mi jen zdál, Námořníku…