Na řasách univerza

Spoutaný průsečíkem zapomenuté tmy,

poslouchám střepiny modravého ticha,

co křičí za zapečetěnýma očima,

můj gordický uzel snů rozetni,

Bože, mé srdce již nepospíchá,

neodbíjí samotu mezi stehnama.

 

Zevšednělé noci s dechem na špičkách,

v předpokoji mé zbloudilé mysli

polykám slova ve tmě,

chutnají po višních v rumových náladách,

kéž by ztracenost v sobě jsme našli,

s pocity větrosnubně.

 

Zbytky dne v úžlabinách duše,

šerosvit skleněných nadějí,

jak křehké je býti člověkem,

procitám polibkem světlonoše,

pro lásku, možná, že znáte ji,

skrytě se rozpíná nesmírnem.

 

Po tečnách břehů nekonečna,

ztracena k brzkému nalezení

 sní na řasách univerza,

polibkem  v sobě nedoznělá,

přezrálá k utržení,

kéž vyplní prázdná torza

uvnitř člověka