bez otázek

 

 

 

 

 

neptej se ... neznám

 

 slova co tě zhojí

má ráno 

v duši smutek strojíš

do černého šatu

 

jen bílý závoj korytem si spěchá

čechrá ho proud

lom světla 

jak slza nedočkavě když se žene

to ještě smích a koutky pozdvižené

a už chce ven

 

po tváři stékat

slané cesty zdobit 

klikatou chvíli 

z pocitů se zrodit

 

jen na pár 

okamžiků slávy

 

má rána

samota je chladí 

do duše vločky - kudy neprozradí 

kudy jít...

 

neptej se 

nevím

kvete zapomnění 

pestré a plné zrádných včel

požádám vesmír 

zda by zlomek z dění 

pošeptat možná

 

by místo vrby chtěl