27. 10. 2014
27. 10. 2014
Až si pod sebou podřežu větev, nikdo mě už nechytí,
Až uvěřím svým citům - zešílím.
Až všechna světla zhasnou i ta mobilní,
Pustím si píseň od Tebe a budu snít.
Až skočím do toho vodopádu,
Nebudu moct plavat proti proudu.
Pak hlavně nechytej se stébel – nejsou.
Každý klas se musí zalívat, aby tě udržel.
Komentáře (4)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Projdi skrz, věř svým citům. A žij!
15.12.2014 16:32:47 | Slav Milo
Děkuji:-) Pokouším se, ale žít je jak učit se cizí jazyk - pro mě:-)
22.12.2014 15:29:08 | Chrestys
Někdy je to těžké a někdy naopak vše začne dávat smysl, ale svým citům člověk musí věřit, aby je pochopil.
22.12.2014 15:35:43 | Slav Milo
Naděje umírá poslední:-) Snad to má nějaká i racionální vysvětlení. Ale jak jsem nedávno četla slova jednoho psychiatra: Lidé by nás nepotřebovali tak často, kdyby poslouchali víc své tělo. Nebo tak nějak.:-)
26.12.2014 16:54:09 | Chrestys
