Smutnění

Slaný stopy nenech dlouho žít
svůj odbarvený úsměv musíš smýt
za slunečních štítů tajemství
s jinotaji co sem vítr skryl.

Teď a nebo nikdy můžeš bdít
v korunách rozkvetlých pavučin
a tam s pentagramem na rtech sát
vůně beztvarých žen akorát.

S radostí své smutky pohostíš
a splyneš s nimi v jedno jako stín
vykovaný z ocelových krás
nitek slov "není se čeho bát."